o soutěži

v kontextu výstav moderního bydlení

v meziválečném období

Mezinárodní
Bytová soutěž
firmy Baťa
v roce 1935

Výstavba rodinných domků firmy Baťa do roku 1935

„Během stavby měl jsem rozmluvu s Tomášem Baťou. Vyzval mě, abych projevil svůj názor na typy i na celý zastavovací systém. Názor, z kterého jsem celý systém posuzoval, byl: průmysloví zaměstnanci pracují a žijí stejným standardním životem, t.j. že vstávají, snídají, přicházejí do práce a odcházejí ve stejnou dobu a žijí celým svým životem za stejných podmínek. Vychovává se v nich tudíž kolektivní pud na úkor rozvoje osobního. Tomáš Baťa tento postřeh formuloval a luštil. Průmyslový zaměstnanec je při své práci služebníkem, musí proto mít takové možnosti soukromého života, aby se mohl cítit ve svém domě králem.“    F. L. Gahura

Výstavba firemních nájemních rodinných domků ve Zlíně v meziválečném období byla svým rozsahem fenoménem nejen na půdě Československa, ale také v evropském měřítku. Město se stalo díky prosperitě firmy Baťa moderním centrem regionu s rychlým životním tempem a s nezaměnitelným architektonickým stylem, vzbuzujícím obdiv. Firma se snažila v intencích hesla „město v zahradách“ o dosažení co nejlepších životních podmínek pro zaměstnance, od nichž za to očekávala maximální pracovní nasazení a loajalitu. Zajištění optimálního životního prostředí se stalo základním požadavkem také v oblasti firemní bytové péče. Vznikly celé čtvrti bytů v rodinných domech bez vnitřní diferenciace a sociální stratifikace obyvatel. Pro ubytování zaměstnanců byly vytvořeny na svou dobu nadstandardní podmínky.

Stavební činnost Baťových závodů naplňovala funkcionalistická programová prohlášení, splňovala sociální směřování architektury i hygienické a zdravotní nároky. Dobové požadavky a teoretické teze levicově orientovaných architektů ovšem naplnil soukromý podnikatel Tomáš Baťa. Pro něj ale nebyly určující moderní teoretické doktríny, byla to především ekonomičnost a hospodárnost výstavby kvalitního bydlení pro zaměstnance se sociálním podtextem, která až sekundárně vedla k realizaci dobových teorií. Tomáš Baťa stavěl na základě praxe a využití znalostí z výzkumů zaměřených na zdravé bydlení zaměstnanců. Rozsáhlou výstavbu mohla firma uskutečnit díky standardizaci a typizaci, umožňující úsporu času, financí i pracovních sil. Na této skutečnosti mělo velký podíl také stavební oddělení a firemní architekti.

V rámci výstavby domků se firma stále snažila optimalizovat projekty. Zajímavým experimentem byla v tomto kontextu výstavba rodinných domků tzv. amerického typu.

V roce 1927 si postavil ve čtvrti nad Ovčírnou u lesa vlastní dům Berty Ženatý. Snažil se o uplatnění znalostí a zkušeností ze svého pobytu ve Spojených státech Amerických a o aplikaci amerických stavebních standardů.

Firma řešila také možnost levné výstavby domků ze dřeva. Na základě doporučení Berty Ženatého byl ve čtvrti Letná v roce 1927 pokusně postaven přízemní montovaný dřevěný domek typ Aladin, objednaný na přání Tomáše Bati z katalogu firmy Alladin a dovezený z USA.

Stavbu zvolených typů firemních domků prováděla stavební společnost Zlín, spol. s r. o. Nájemní domy zůstávaly ve vlastnictví firmy Baťa a byly dány do správy a právního vlastnictví Baťova podpůrného fondu, který z výtěžku nájemného financoval sociálně zdravotní ústavy, Baťovu nemocnici, mateřské školy a zdravotní péči pro zaměstnance firmy Baťa i ostatní obyvatele kraje. Do roku 1934 bylo postaveno 2 529 nájemních domů a jejich číslo se až do vypuknutí druhé světové války rychle zvyšovalo.

Výstavy
moderního
bydlení
v meziválečném
období

Na přelomu dvacátých a třicátých let minulého století proběhlo v Evropě několik unikátních výstav moderního bydlení. Své projekty zde prezentovala řada architektů. Zásadní význam těchto akcí můžeme hodnotit až s odstupem několika desetiletí.

Dnes zní až neuvěřitelně, že v tak krátkém čase vznikly soubory mimořádně kvalitních a různorodých staveb. V rámci výstav věnovaných modernímu bydlení byla realizována sídliště, která představovala nová řešení nejen v pojetí architektury a vybavení bytových interiérů, ale také nové stavební konstrukce a technologie. Důležitou roli v otázce bydlení sehrál v evropském prostředí především Deutscher Werkbund (Svaz německého díla). Připravil například výstavu Die Form (1924) a především výstavu Die Wohnung (Byt, 1927) v kolonii Weissenhof ve Stuttgartu.

Plánem zástavby byl pověřen Ludwig Mies van der Rohe. Bylo osloveno 17 architektů, většinou ještě málo známých. Jejich návrhy byly přestaveny při příležitosti slavnostního otevření Bauhausu v Desavě. V kolonii bylo nakonec realizováno 33 domů se 63 byty. Jednotliví autoři navrhovali domy podle podmínek stanovených Miesem van der Rohe. Ten sám navrhl řadový dům. Dalšími zúčastněnými architekty byli např. Le Corbusier a Pierre Jeanneret, Walter Gropius, Adolf Rading, Bruno Taut, Max Taut, Josef Frank, Mart Stam, Peter Behrens, Hans Scharoun a Ludwig Hilberseimer. Návštěvnost výstavy byla velká, ale nebylo dosaženo hlavního stanoveného cíle – řešení finančně dostupného bydlení.

Jedním z projektů inspirovaným Weissenhofem byla i výstavba brněnská kolonie Nový dům. Jednalo se o soukromou akci stavebních podnikatelů Františka Uherky a Čeňka Rullera, kterou podpořil i tehdejší Svaz československého Díla. Bytová kolonie pod Wilsonovým lesem v Brně - Žabovřeskách byla zpřístupněna veřejnosti v září 1928, tedy v době, kdy se na nedalekém výstavišti konala velká Výstava soudobé kultury a byla její součástí. Výstava podobně jako kolonie Weissenhof nesplnila jeden ze svých hlavních cílů a nepředstavila možnosti levného bydlení.

Ve stejném roce jako výstava Nový dům byla otevřena výstava soudobého bydlení v Berlíně. V roce 1929 proběhly výstavy v Karlsruhe (Dammerstock), ve Vratislavi (WuWA), v Linci a v následujícím roce ve Stockholmu, v Eglisee v Basileji a v roce 1931 v Curychu. Kolonie Neubühl v Curychu byla nejrozsáhlejším sídlištěm Werkbundu. Realizovalo se 105 rodinných domů se třemi až šesti místnostmi a 90 bytů. Vše bylo plánováno kolektivně a byl dodržen jednotný architektonický charakter (architekti M. E. Haefeli, Hubacher & Steiger, W. M. Moser, F. Roth a Artaria & Schmidt). V roce 1932 proběhla výstava ve Winterthuru ve Švýcarsku a ve Vídni, kde bylo postaveno 70 rodinných domů na minimální ploše. Navrhovalo je 32 architektů, například Adolf Loos,  Gerrit T. Rietveld, Josef Hoffmann, Richard Neutra a další). Výstavu navštívilo 100 000 návštěvníků. V roce 1933 byla postavena kolonie v Miláně.

Kolonii Nový dům podpořil v roce 1928 také Svaz československého díla a bylo rozhodnuto o vybudování osady Baba v Praze.  Projekt výstavby začal v době vrcholící světové hospodářské krize, kdy se pozornost se stále více obracela k sociálnímu bydlení, které by mohlo pomoci vyřešit krizi bytovou. V této souvislosti se v plánované kolonii Baba uvažovalo o samostatně stojících a řadových domech s minimálními byty. Zatímco ale dosud nebyly ve vzorových koloniích navrhovány domy pro konkrétní stavebníky, v Praze byly určeny adresně pro svazové členy. Ti ovšem patřili k bohatší vrstvě a neměli zájem o minimální typové domy, i když byla na toto téma vypsána v prosinci 1929 soutěž.

Jednalo se především o významnou manifestaci funkcionalismu V rámci výstavy se nepodařilo žádný z domů prodat. Důvodem byl především fakt, že architekti nereagovali na aktuální problémy a zadání, ale využili této příležitosti k ověření vlastních teorií. Právě proto ale téměř všechny výstavní kolonie, i když zaznamenaly velký návštěvnický ohlas, vzbudily v odborných kruzích velkou kritiku. Dnes, téměř devadesát let po jejich vzniku, můžeme na tyto soubory staveb nahlížet jako na unikátní příklady toho nejlepšího ze své doby.

Mezinárodní
Bytová soutěž
firmy Baťa
v roce 1935

Tyto výstavní aktivity a otázky řešení minimálního bytu sledovalo také vedení firmy Baťa a firemní architekti. Rodinné domky, které postavila firma od počátku dvacátých let ve Zlíně pro své zaměstnance, poskytovaly základní podmínky moderního bydlení a průběžně byl zvyšován jejich standard.

V duchu dobových tendencí, snažících se definovat ideální a levný typ bytu a ve snaze porušit jednotvárnost typů domků byla v roce 1934 vypsána interní firemní soutěž na ideální rodinný domek. Přesto, že proběhla soutěž v rámci firmy, vypsala v lednu roku 1935 dvě mezinárodní soutěže a to na třípokojový a na nábytek. Soutěži předcházela velká reklamní kampaň a bylo osloveno 550 firem a architektů. Do 15. dubna, konečného termínu pro přihlášky, se do soutěže přihlásilo 289 návrhů z českých zemí i ze zahraničí (z toho bylo 270 bytových návrhů a 19 řešilo bytové zařízení, 243 návrhů bylo z Československa, 14 z Jugoslávie, 9 z Německa, 7 z Holandska, 6 z Rakouska, 4 z Francie, 4 ze Švédska, 1 ze Švýcarska a 1 z Dánska). Některé projekty byly podle dobového firemního tisku velmi progresivní.

Od soutěže si vedení firmy slibovalo získání optimálních plánů na stavbu nejmodernějších a současně levných a účelně dispozičně vyřešených bytů i s plány na rozestavění nábytku. Byla ustavena přípravná komise a soutěžní porota, v níž zasedali jak představitelé firmy, tak významní českoslovenští architekti a o členství byli požádáni i čestní zahraniční hosté. Významný architekt švýcarského původu Le Corbusier byl nejen členem poroty, ale mimo soutěž podal podle svědectví Vladimíra Karfíka i svůj návrh rodinného domu s uvolněným přízemím, rovnou střechou, velkými posuvnými hliníkovými okny apod. Ke škodě zlínské i československé architektury nebyl tento projekt realizován. V pozůstalosti architekta F. L. Gahury se podařilo najít skicu, která by mohla být Le Corbusierovým náčrtem k bytové soutěži. Zlín na tohoto významného představitele světové architektury ale výrazně zapůsobil. Ještě téhož roku vyšel v odborném tisku Corbusierův pochvalný článek o Zlíně.

Vybrané čtyři z vítězných návrhů byly během měsíce realizovány ve čtvrti Nad Ovčírnou v zástavbě nad Památníkem Tomáše Bati v kolonii U Lomu. Byly to vzorové jednodomky typ Svedlund a Karfík a dvojdomky typ Benš – Jech a Vítek.

Výstavba rodinných
domků firmy Baťa
po roce 1935

Ve Zlíně byl v meziválečném období realizován ojedinělý příklad kultury bydlení.

V takovém rozsahu nebyly jinde v Československu vytvořeny pro ubytování zaměstnanců tak kvalitní podmínky. Další vzorková skupina rodinných domků byla firmou Baťa realizována mezi lety 1939 – 1940. Jednalo se ale již pouze o návrhy firemních architektů a stavitelů.

Z osmi předložených projektů byly vybrány a na pozemcích mezi ulicemi Slínová, Obeciny a Příční postaveny tři typy rodinných domků s označením F, M, a D podle autorů Aloise Floriána, Františka Musila a Miroslava Drofy. Stavba bytových domků pokračovala na počátku čtyřicátých let ve Zlíně téměř ve stejném duchu jako v letech předchozích, zaměřila se ovšem díky výzkumnému oddělení firmy Baťa na vývoj nových stavebních technologií a užití moderních materiálů.

Pozornost byla i nadále věnována také vnitřnímu vybavení bytů. Na přelomu let 1938 a 1939 proběhla ve Studijním ústavu a v obchodním domě Baťa ve Zlíně výstava Kultura v bydlení. Autory instalace ukázek z bytové kultury byly Drahomíra Fuchsová, Bohuslav Fuchs a František Kaláb. Na další rok byla ve Zlíně plánována ještě rozsáhlejší akce.

Se začátkem válečného konfliktu došlo k útlumu výstavby a stavební oddělení se věnovalo projekčním a výzkumným pracím, které se týkaly především betonových prefabrikátů a panelových konstrukcí. Podmínkou pragmaticky založené firmy Baťa bylo, aby realizace montovaných staveb byla ekonomičtější a rychlejší, než stavba zavedených cihlových domků. Montované domky z prefabrikovaných betonových dílů, vyvinuté zlínskými architekty a stavbaři, se nabízely jako jedno z východisek řešení bytové nouze po druhé světové válce v Československu.

Rozhodujícím mezníkem pro poválečnou výstavbu se ale stal rok 1945. Zásadně se změnila politická situace i stavební strategie. Přestože zlínská stavební společnost získala ještě v roce 1946 v celostátní soutěži za návrhy na montované stavby rodinných domů první dvě místa, přestala být brzy tomuto typu bydlení věnována pozornost. Prioritou se stala hromadná výstavba a rodinné domky nahradily bytové domy.

Pojetí a vývoj bytové výstavby firmy Baťa ve dvacátých a třicátých letech zůstává dodnes ojedinělým příkladem vysoké kultury bydlení v meziválečném Zlíně a k jejímu průběžnému zvyšování přispěla i mezinárodní Bytová soutěž firmy Baťa v roce 1935.